Gabriela Přikrylová

Promiň, víš, mě to nebaví…

Dlouhou dobu jsem stavěla s dětmi komín z kostek stále dokola. Hrála jsem si s panenkami. Jezdila jsem s autíčky. A cítila se u toho frustrovaná a otrávená.

Celkem brzy mi došlo, že mě to prostě nebaví. A okamžitě se dostavil pocit studu: ,,Co jsem to za matku? Jiné mámy si hrají s dcerami s panenkami a já se u toho modlím, ať už ta hra skončí.”

Po nějaké době sebebičování a přemlouvání se do hry jsem si řekla, že takto to dál nejde, a že prostě a jednoduše zkusím dítěti říct, co cítím.

Při dalším: ,,Mámo, komín,” jsem se odvážila říct: ,,Promiň, víš, mě moc nebaví stavět komín stále dokola. Raději bych si s tebou třeba malovala.”
K mému tehdejšímu překvapení dcera s nadšením souhlasila a už běžela ke stolečku vytahovat barvy.

Tehdy mi spadl obrovský kámen ze srdce.

Dnes už vím, že mám právo říci, že mě něco nebaví, nebo, že bych to chtěla jinak. Už se nebojím přijít s návrhem jiné hry, která bude bavit nás všechny.

Díky tomu se stává, že slyším z pokoje: ,,Ségra, hrát s autama?”
,,Ne, dnes se mi nechce. Co třeba Duplo?”
,,Jo.”
A jsem pyšná, že se společně umí domluvit a respektovat potřeby jeden druhého. Nebo, že se o to minimálně snaží.

Mateřství není o tom, pouze se podřizovat dítěti a na sebe zapomínat. Je o hledání společné cesty vyhovující všem. Protože když budete celé dny stavět otráveně komín z kostek a v hlavě si přát, ať už toto období skončí, dítě to z vás vycítí. Nebude to v konečném důsledku bavit ani vás, ani dítě.

Teď už to vím.

Proto, když mě hra nebaví:

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *